Učit předškoláky jazyky? Ano, ano a ano! Ale přirozeně.

Nedávno jsem se s jedním známým bavila na téma výuka angličtiny u předškoláků. On je toho názoru, že by se děti před zahájením povinné školní docházky neměly cizím jazykem zatěžovat. Já naopak předškolní období vnímám jako to nejlepší k zahájení jazykového vzdělávání. Umíte si tedy asi představit, že mezi námi nastala poměrně vášnivá debata. Nevím, jestli jsme ho svými argumenty přesvědčila, ale došlo mi, že toto téma řeší více lidí. A proto jsem se rozhodla zveřejnit zde svůj pohled na věc. No a jelikož ze zkušenosti vím, že nejlepší podporou pro určitý názor je názorný příklad, dovolte mi vás seznámit s něčím, čehož jsem byla svědkem před pár týdny, když jsem se náhodou ocitla v učebnách naší jazykové školy v páteční dopoledne, tedy mimo mou standardní pracovní dobu.

Je lehce po osmé hodině, když zazvoní zvonek a skrz zavřené dveře slyším svou kolegyni Monicu, která jde otevřít dveře. Je mi jasné, že jí právě dorazil první studentík na celodopolední program s angličtinou a napadne mě, že možná bude potřebovat pomoct (Monica je totiž jedna z našich zahraničních lektorek a nemluví česky). A tak dopisuji a odesílám rozepsaný e-mail a chystám se jít zapojit.  Otevřu dveře do chodby, ale nestačím nic říct. Předběhne mě totiž právě onen malý studentík. „Hello Monica“, pronáší směrem ke své lektorce s nevinným úsměvem na tváři, zatímco jeho tatínek kontroluje, že má vše důležité. Vzhledem k samozřejmosti, se kterou chlapeček Monicu anglicky pozdravil, byste nečekali, že jde o teprve pětiletého špunta. Tím spíš by se vám snad nechtělo uvěřit, pokud byste zaslechli jeho další větu, která byla geniálně prostá a přitom všeříkající. „Can I play, please?“ chlapec vyslovuje tak prostě, jako kdyby se česky zeptal „jestli si může jít hrát“.

Naštěstí daný chlapec není ojedinělým případem. Pokaždé, když se nachomítnu k hodinám své kolegyně, která se zaměřuje především na děti předškolního věku, nestačím žasnout. Děti s ní totiž zpravidla komunikují anglicky. Tedy rozumějte, ne výlučně anglicky, ale snaží se. Vzhledem k rané fázi jejich vývoje a vzhledem k začátkům studia řeči, se u nich většinou angličtina mísí s rodnou češtinou. Výsledná komunikace mezi dítětem a lektorkou pak může vypadat třeba nějak takhle: D: „Monica, I want čůrat“, M: „Čůrat? You want to pee?“ D: „Yes. Pee, please.“, M: „Ok, let’s go.“ Občas přitom ve větším poměru slyšíte angličtinu a občas češtinu. Já však děti obdivuji a myslím, že každý dospělý, který se učí cizí řeč, by si z nich měl vzít příklad. Ptáte se proč? Děti totiž zásadně netrpí ostychem z mluvení a nedělají si vrásky s tím, jestli něco náhodou neřeknou špatně. Děti prostě řeknou to, co chtějí a potřebují říct. A víte co? Ony se ve výsledku vždy dorozumí.

Ale je tu ještě jeden faktor, který předškolním dětem studium cizí řeči usnadňuje. Dětěi tohoto věku se totiž stále intenzivně učí řeč mateřskou. Díky tomu pravidelně posilují paměť a nečiní jim takový problém učit se paralelně i řeč cizí. Berou to zkrátka tak nějak šmahem, najednou a ještě k tomu využívají predispozice tohoto období, tedy plně aktivních a otevřených řečových center. To už bych však zabíhala do složitých psycholingvistických konstrukcí a teorií a to nechci. O tom třeba zase příště.

Zeptá se-li mě tedy ještě někdo na to, jestli děti již v předškolním období učit cizí řeč, mou odpovědí bude jednoznačné a hlasité ANO. Netrapte své předškoláky násilným drilováním, ale nenásilnou formou je seznamujte s cizí řečí. Uvidíte, že vám za to jednou poděkují. Já sama bych si přála, aby mě maminka začala učit jazyky už „v kolébce“ a byla bych šťastná, kdyby pro mne studium jazyků v dospělosti bylo tak snadné, jako pro tyto dětičky.

Máte zájem o tipy pro zábavné a nenásilné metody výuky cizího jazyka, které můžete použít doma? Sledujte náš blog. V následujících měsících vás s nimi budeme seznamovat. A nebojte, nemusíte mít doma bilingvální prostředí, aby to fungovalo!